Volební systém, ve kterém se volí lidé namísto politických stran
Úvod
Vycházíme z toho, že současný volební systém politických stran, který byl nastolen po roku 1989, slouží oligarchicko-mafiánským skrytým skupinám, které jsou schopny jednotlivé strany řídit a ve svém důsledku tento systém neslouží voličům, a tedy obyvatelům země, ale někomu jinému. V současné době především globalistickým skupinám, které současně ovládají Evropskou unii, americký deepstate či například WHO, a které také ovládají masová média prostřednictvím finančních skupin, které ovládají také. Pokud se podíváme na bezútěšnou situaci, ve které se náš stát nachází, vidíme, že od roku 1989 až do současnosti se na tomto stavu veškeré vlády systematicky podílely.
Systém politických stran má zároveň zabudované své vlastní pojistky, protože funguje na principu oligopolu. Znemožňuje, aby se mezi volenými zástupci mohli objevit slušní a morální lidé, kteří by v parlamentu hlasovali podle svého svědomí. Pokud už se nějaká volitelná strana objeví, vyžaduje to velké finanční zázemí, které ovšem „někdo“ poskytuje. A aby se nějaký politik dostal na volitelné místo, musí být vnitřní politickou strukturou vyhodnocen jako vhodný a dostatečně loajální k politické straně a tedy hlasovat přesně podle zadání sekretariátu, tedy podle přání sponzorů. To je ochranný princip, který zaručuje minimalizaci rizika toho, že by se do parlamentu dostal kdokoliv, kdo by hlasoval podle svého svědomí.
Pokud chceme zaručit, aby parlament i vláda nebyly řízeny skrytými zájmovými skupinami, ale aby pracovali ve prospěch státu, je nutné eliminovat vliv politických stran. Nabízí se více možných řešení, například návrat k různým druhům monarchií, ale v našem prostředí bez žádné kontinuity můžeme taková řešení považovat za nereálná (mimochodem takové snahy máme zakázány ústavou, což bychom ale nepovažovali za ten hlavní problém). Je tedy potřeba zvolit demokratický systém, který bude vliv stran eliminovat.
Demokracie může být přímá, zastupitelská nebo kombinovaná. Jakousi formu kombinovanou zde teoreticky máme, protože například o vstupu do EU proběhlo celonárodní referendum. Ale například o vytoupení z EU již máme referendum zapovězené. Rozhodně možnost o některých otázkách rozhodovat přímo by se měla posílit, tedy rozhodování o zásadních věcech jako zřeknuté se vlastní měny, vystoupení z EU atd. Avšak o běžných věcech státního řízení je zachování formy zastupitelské demokracie nutností, a to z mnoha důvodů. Jeden z nejdůležitějších je ten, že lidé se obecně nechtějí denodenně zabývat drobnou politickou prací, studování návrhů zákonů atd. Chtějí mít svého zástupce, kterému důvěřují a po kterém chtějí, aby všechny věci pečlivě sledoval a podle svých zkušeností a svědomí rozhodoval. A současně chtějí, aby v případě nějakých důležitých celospolečenských témat tento jejich zástupce volil tak jak podle jeho výroků očekávají, a pokud tak nebude činit, tak aby mu řekli, že končí.
Na závěr úvodu je nutné podotknout, proč se tím vůbec zabývat, když jediný, kdo tento volební systém může změnit jsou poslanci stran, kteří rozhodně tento systém měnit nechtějí, protože jsou jeho součástí. Avšak musíme si uvědomit, že moc patří do rukou lidu, tak to dokonce stojí i v ústavě. Pokud si kdokoliv udělá svůj vlastní veřejný průzkum, pak systému politických stran nevěří drtivá většina obyvatel. Všichni byli opakovaně a opakovaně zklamáváni a zrazováni. Pokud by teď bylo vypsáno referendum o zrušení systému politických stran, většina by hlasovala pro. Jenže ve společnosti tato otázka není vůbec přítomna. Pokud se nám však podaří tuto otázku dostat do veřejného prostoru tak, že o ní začne uvažovat většina společnosti, pak je v našich silách tuto změnu zrealizovat pomocí občanského tlaku – k tomu je pouze potřeba organizovaná síla.
Systém zastupitelské demokracie
Vyjděme tedy již z konkrétního předpokladu, že chceme (při současném posílení přímé demokracie v některých zásadních otázkách) zachovat systém zastupitelské demokracie, ale součaně chceme omezit vliv oligarchicko-mafiánských skupin. Jedinou možnou cestou je, aby voliči mohli volit konkrétní lidi, které znají, se kterými mají zkušenosti, a o kterých mohou předpokládat, že budou hlasovat podle svého svědomí. Ponechejme pro zjednodušení počty poslaneckých křesel ve sněmovně stejné jako jsou nyní (200, přestože tento počet by bylo možné zredukovat) a předpokládejme, že k volbám přijde 5 milionů lidí. Tedy 1 poslanec by reprezentoval skupinu lidí o počtu 25 tisíc.
Existuje možnost uvažovat o okrskově-většinovém systému. Země by byla rozdělena na 200 volebních okrsků a z každého by byl většinou volen 1 zástupce. Výhoda tohoto systému by byla jednoduchost a přehlednost, ale tento pohled má současně zásadní nevýhody. Jednak by se stávalo, že těsná podpoloviční menšina by neměla ve sněmovně své zástupce. To je tak jako v současnosti pro lidi demotivující. Je to vlastně i výtkou proti systému současnému – lidé vůbec nevnímají, že nějaké zástupce, kteří by hájili jejich zájmy, mají. Vpodstatě by tento systém kopíroval systém současný, kde by různé finančně silné skupiny (strany) soupeřily o moc pomocí reklam a přesvědčování v jednotlivých okrscích tak jako teď a k moci by se opět mohly dostávat stejné zájmové skupiny jako nyní. Zcela analogicky to vidíme v senátu, kde při volbách nejde většinou o lidi jako takové, ale o příslušnost k politické straně. Důležité je současně to, že by sněmovna ztratila to, co splňuje nyní a co od ní očekáváme. Tedy že to bude reprezentativní vzorek současné společnosti. (Současně by mohl být nadále zachován senát, kde je systém vetšinové volbý přítomen, a stejně tak i většinově volený prezident.)
Proto je nutné uvažovat o variantě té, že libovolných 25 000 lidí z celé země by mělo možnost zvolit si svého vlastního zástupce. Tento systém má řadu zásadních výhod:
1. Každý (téměř) bude mít možnost mít ve sněmovně skutečně svého zástupce, což zvýší celkovou důvěryhodnost a vnímání státnosti
2. Sněmovna bude mít proporční zastoupení tak jako existuje ve společnosti.
3. Eliminuje se oligarchický systém – každý může volit člověka, kterého osobně zná a bude ho moci také kontrolovat a v případě nespokojenosti ho odvolat. Pro získání 25 000 hlasů stačí, aby byl tento člověk veřejně aktivní a známý, není potřeba mít za sebou velké finanční skupiny.
4. Do sněmovny se tak dostanou lidé, kteří budou hlasovat skutečně podle sebe a budou se zodpovídat přímo svým voličům.
Co do skutečné funkčnosti je tento systém vpodstatě jediný možný. Je však současně potřeba vyřešit to, že konkrétního poslance nezvolí přesně 25 000 lidí. Je sice možné udělat pořadí těch nejúspěšnějších a za kandidátem na 200. místě udělat čáru, ale tím zanášíme jistou disproporci v zastoupení ve sněmovně. Pokud například někoho zvolí 50 000 lidí, pak by polovina hlasu každého z nich propadla. Tento člověk by měl teoreticky dvojnásobný mandát, avšak ve sněmovně by byl zastoupen jen jeden. Lidé by pak nemuseli chtít volit jasné kandidáty a mohlo by se u nich stát, že by se kvůli tomu do sněmovny nedostali. Aby tedy byla zachována proporcionalita, bylo by potřeba, aby se v takovém případě pro volbu tohoto poslance započítala pouze poměrná část hlasu a aby se zbylou částí svého hlasu mohl daný volič dál disponovat. Tedy v případě, že by byl nějaký poslanec zvolen 50 000 hlasy, pak by se všem jeho voličům odečetla polovina hlasu a zbylou polovinu by mohli použít na volbu dalšího člověka.
A zde se nabízí různé možné varianty řešení. Z praktického hlediska by byl nejjednodušší jednokolový systém, kde by člověk napsal pořadí lidí, které volí, a volby by probíhaly tak, že by proběhlo vnitřní první kolo, kde by se do voleb započítávali lidé napsaní na prvním místě. Pokud by někdo z nich získal přesně 25 000 hlasů (velmi hypotetická varianta, ale bylo by možné částečně zaokrouhlovat – pak by to nebylo výjimečné), pak by byl zvolen. Voličův hlas se tím tedy beze zbytku spotřebuje a další v pořadí se již dál nebudou realizovat.
Pokud by byl někdo zvolen větším počtem hlasů než 25 000, pak poměr 25 000/počet reálných hlasů by se odečetl od hlasu daného voliče (tedy v případě, že by byl daný poslanec zvolen 50 000 hlasy, tak by se voliči odečetla polovina hlasu). A následovalo by další vnitřní kolo voleb. U lidí, u kterých kandidát na 1. místě nebyl zvolen by tento kandidát pokračoval s celým hlasem. U voličů, u kterých kandidát na 1. místě zvolen byl a stále jim zbývá část hlasu, by se kandidátovi na 2. místě (respektive nejvýše umístěnému kandidátovi, který zatím nebyl zvolen) započítala zbylá část hlasu. Po vyhodnocení tohoto druhého vnitřního kola by se opět odečetla část hlasu u zvolených kanditátů a celý postup by se mohl ještě několikrát opakovat.
Avšak bylo by možné zavést dvou- či více-kolový systém, kdy by každý volil v prvním kole pouze jednoho kadidáta, toto kolo by bylo vyhodnoceno a v dalším kole by bylo známo kolik každému ještě zbývá hlasu a sočasně by do dalšího kola postoupili jen ti kandidáti, kteří v předchozím kole obdrželi stanovený minimální počet hlasů. A samozřejmě by tyto dvě varianty bylo možné vzájemě kombinovat. Tedy napříkla dvoukolový systém – v prvním kole by se volil jen jeden kandidát a v druhém kole by již každý napsal pořadí a pak by se již pokračovalo podle interních kol. Nad těmito možnými variantami by měla probíhat širší celospolečenská diskuse.
Důležitá je však potom také odvolatelnost. Z principu každý člověk může mít právo na odvolání pouze toho poslance, kterého volil. A samozřejmě by právo na odvolání měl mít pouze takovým podílem svého hlasu, který byl použit pro volbu daného poslance.
Technická realizace
Zmíněný systém může na první pohled vypadat složitě, ale při pochopení principu je vlastně velmi jednoduchý. Je však nutné prakticky vyřešit, jakým způsobem bude přenášet každý volič danou část svého hlasu do dalšího kola, a jakým způsobem bude volič prokazovat, že volil konkrétního poslance v případě, že ho chce odvolat.
Nejjednodušší by bylo, kdyby existovala centrální databáze toho, jak kdo koho volil. To je však z principu nepřijatelné, protože pokud by někdo získal přístup do takové databáze, mohl by jí zneužít. Také je důležité zachovat tajnost hlasování. Tedy z volební komise by neměl člověk odejít s nějakým potvrzením, ze kterého by bylo možné přečíst koho volil. To by odporovalo tajnosti hlasování. Tajnost hlasování je důležité zachovat kvůli tomu, aby si někdo nemohl hlasy kupovat.
Je tedy důležité vytvořit takový systém, kdy člověk bude mít záznam své volby u sebe, ale bez volebního zařízení na kterém volil ho nebude moci nikdo přečíst. Takový systém by před 60 lety nebylo možné zrealizovat, protože šifrovat nějaká data pro každého voliče nebylo možné. Tato možnost vznikla až nástupem počítačové techniky.
V současné době, kdy je možné každému vytisknout záznam, který je možné dešifrovat jen pomocí několika nezávislých šifrovacích klíčů takový systém realizovatelný je. Člověk sám by tak nemohl dešifrorvat záznam z volební komise. Tento záznam by mohl být dešifrován a interpretován pouze na konkrétním zařízení v dané volební komisi a současně pouze s konkrétním identifikačním dokladem.
