Od roku 1989 jsme byli svědky toho, že ať byla u vlády jakákoliv strana nebo strany, stát byl vnitřně postupně rozebírán, a situace, v jaké se teď nacházíme, je výsledkem tohoto více než třicetiletého vývoje (přestože současná pětikoaliční vláda je v tomto ohledu úplně ta nejhorší ze všech). A k tomu právě slouží systém politických stran. Ve sněmovně totiž nehlasují lidé sami za sebe, ale na pokyn stranických sekretariátů, které ovládají skryté zájmové skupiny. Se skutečnou demokracií nemá tento systém nic společného. Systém stran by v ideálním světě bez jakýchkoliv nekalých úmyslů fungovat mohl, ale v naší realitě je způsob korupce a ovládání politických stran tak dokonale vyladěn, že je zcela nefunkční pro zajištění zájmů občanů a náš politický systém potřebuje zásadní změnu (*možná změna je popsána níže v kapitole Bez stran to jde!).
Volební systém však samotné politické strany nezmění. Jak praví české rčení: „Kapři si sami rybník nevypustí“. Ke změně je sice nutné, aby tuto změnu poslanci odhlasovali, ale to neznamená, že kvůli něčemu takovému máme zakládat politickou stranu. Tento požadavek musí vzejít masově od občanů. K tomu však potřebujeme vytvořit organizovanou sílu.
Organizovaná síla Národního proudu
K zásadní změně systému nedojde ani demonstracemi, ani peticemi. Změna musí být přáním skutečné většiny obyvatel, která to potom veřejně projeví (například generální stávkou a pod.). Tato většina obyvatel by si takovou změnu skutečně přála, jenže se k ní nedostanou potřebné informace. Vládnoucí systém má podchycené veškeré hlavní veřejné informační kanály. Vyvážit něco takového podobným způsobem by bylo možné buď obrovskými finančními prostředky (což je ale nereálné) a nebo organizovanou silou lidí, kteří jsou ochotni vložit svůj čas a energii pro znovuobnovení našeho státu. Organizovaná síla desetitisíců lidí již dokáže vytvořit celospolečenský vliv. Angažovaná menšina dokáže prosadit zásadní změny ve většinové společnosti. Ale je potřeba, aby tato menšina nebyla pasivní, ale každý skutečně pracoval ve prospěch našeho společného celku. K tomu je zapotřebí probudit v lidech státnost.
Máme českou státnost?
Pokud hledáme v minulosti, kdy jsme skutečnou státnost měli, tedy kdy byli občané ochotni vložit svoji energii do společného českého státu, zjistíme, že za posledních sto let bylo české státnosti velmi málo. Československá republika vznikla v roce 1918 nikoliv ze skutečné přirozené státnosti, tedy že by si československý lid vybojoval československý stát, ale z potřeby západu rozdrolit Rakousko-Uherské mocnářství na malé celky. A tento „západ“ předal vládu skupince českých a slovenských intelektuálů, který byl k západním silám za to velmi loajální.
Česká státnost se probudila teprve v době, kdy Německo okleštilo ČSR v roce 1938, lid český a slovenský se skutečně aktivně mobilizoval. Jenže pak na pokyn západních sil se obyvatelé ČSR vzdali a to byla rána pro pomalu se probouzející českou státnost.
Nedostatek české státnosti se projevil i po roce 1948, kdy se skupina prospěchářských zločinců ujala vlády (opět za pomoci cizích mocností).
Mnozí lidé si stále myslí, že v roce 1989 se český lid konečně ujal moci nad naší zemí, jenže to bylo jen divadlo, které nám opět sehrály tajné služby západních mocností ve spolupráci s StB. Skupina lidí kolem Václava Havla, kteří se ujali v roce 1989 moci, byla od 70. let k těmto účelům připravována a pěstována. V roce 1993 se před našima očima dokonce rozpadl stát na dvě části a přitom lidé ani nepípli.
Právě absence, nebo přinejlepším „velmi málo“ české státnosti, tedy ochota lidí dělat něco pro společný celek, stojí za určitou bezmocí, kterou lidé vnímají tváří v tvář tomu, co se nyní děje. Globalisté včetně Evropské unie se samozřejmě snaží o to, aby státnost v lidech neexistovala, ale v naší republice to jde velmi snadno. Nicméně někde hluboko česká státnost skutečně existuje a my jí můžeme opět probudit. Ale musíme hledat daleko v dobách předbělohorských, v dobách Karla IV. a našich slovanských předků.
Bez stran to jde!
Opakovaně je nám vsugerováváno, že náš politický systém je sice nedokonalý, ale jinak to nejde. Jenže tato sugesce je vytvářena právě skrytými zájmovými skupinami i politickými stranami samotnými. Politické strany jsou již na tomto systému tak existenčně založeny, že se velmi obávají jakékoliv změny. Většina lidí přitom vnímá, že systém politických stran je nefunkční a destruktivní a nic dobrého z něho nevzchází. A pokud jdou k volbám, často k nim přistupují pouze jako k nutné volbě menšího zla.
Přitom systém zastupitelské demokracie může být zachován, jen je nutné ho změnit tak, aby jako zástupci lidu byli voleni přímo konkrétní lidé, kteří jsou veřejně uznáváni jako autority s osobní a morální integritou. Existuje u nás sice systém volby osobností do senátu, ale u nich je nevhodný oblastní (podle 81 volebních okresů) většinový systém. U voleb do sněmovny je potřeba zachovat poměrný celorepublikový systém, tedy aby každý poslanec byl zvolen 0,5% hlasů občanů celé republiky. (Tedy při účasti 5 000 000 voličů a při 200 poslaneckých křelech by byl každý poslanec zvolen 25 000 hlasy. Tento systém má více možností realizace, protože je důležité, aby poměrnou část hlasu, která se nespotřebuje pro daného poslance, bylo možno využít pro další volbu, ale k podrobnostem k tomuto tématu je potřeba více prostoru. Podrobnosti k tomuto tématu připravujeme do samostatného článku. I současný systém voleb politických stran má relativné složité přepočítávání a možné varianty, tedy v tomto ohledu je také potřeba dojít k celospolečenskému konsenzu. Podrobnosti v dalším článku: Volební systém, ve kterém se volí lidé namísto politických stran)
Osobní zodpovědnost a odvolatelnost poslanců
Lidé, kteří si svého zástupce zvolili také musí mít možnost vyjádřit svoji nespokojenost, pokud jejich zástupce jedná proti svým slibům. To je důležité jako určitá pojistka, ale i to může sloužit ke kultivaci politického prostředí. Tedy určité procento voličů tohoto zástupce by mělo možnost ho odvolat. A přestože i nyní jsou zvolení zástupci lidí odpovědní za své činy (i když trpí dojmem, že jsou beztrestní), tuto osobní zodpovědnost je nutné jasně definovat.
